Služba lesnicko-technických meliorací a hrazení bystřin má na jihovýchodní Moravě, konkrétně na středisku v Bojkovicích v okr. Uh. Hradiště resp. na pracovišti v Luhačovicích, více než 90-ti letou tradici.

Začátky výkonu správy bystřinných toků sahají obecně až do roku 1884, kdy po katastrofálních povodních zejména v Alpských zemích tehdejšího Rakouska-Uherska došlo k vydání zákona o opatřeních k neškodnému odvádění horských vod, který poprvé zavedl veřejnou službu – hrazení bystřin a strží. Po vzniku samostatného československého státu přešlo hrazení bystřin do působnosti nově vzniklého Ministerstva zemědělství, které zřídilo Státní stavební správy pro hrazení bystřin, jejichž úkolem bylo provádět správní, projekční, údržbářskou a stavební činnost, jakož i rozsáhlá půdoochranná zalesnění v povodích bystřin. Touto činností měla být zajišťována protierozní ochrana pozemků a omezení škod způsobovaných přívalovými vodami na bystřinných tocích.

Bystřinami jsou nazývány toky horských a podhorských oblastí, pro něž je charakteristický nepravidelný a velmi rozkolísaný průtok vod a značný podélný spád dna, ovlivňující rychlost protékající vody. Jsou to toky, které za normálních okolností vypadají velmi nevinně, často až romanticky, ovšem až do okamžiku, kdy se v důsledku přívalového deště nebo prudkého jarního tání sněhu změní v dravé a vše ničící proudy vody, nerespektující svá koryta ani člověkem stanovená pravidla využití krajiny. O těchto skutečnostech se mohli obyvatelé jihovýchodní Moravy přesvědčit v letech 1910, 1919, 1959, 1972, 1987, 1997, 2000, 2006, 2009 a 2010, kdy vodní toky Olšava, Koménka, Lutoninka, Všeminka a Dřevnice předvedli svou ničivou sílu a velmi razantně prověřily civilizační změny a následně prováděná technická opatření v jednotlivých povodích.

Právě s nápravou rozsáhlých povodňových škod po roce 1919 souvisí vznik služby hrazení bystřin v Bojkovicích na Uherskohradišťsku, kde byla právě v roce 1919 zřízena Zemědělsko-technická stavební správa, později závod LTM – HB. Po sloučení se Stavebním závodem JmSL v Brně se Bojkovice staly samostatným střediskem. Posledním obdobím činnosti střediska se stalo působení pod hlavičkou podniku Lesy České republiky, s.p., Oblastní správy toků Brno, a to od jeho vzniku v roce 1992 až do zrušení střediska v důsledku reorganizace podniku LČR k 31.12.2002. V současné době je výkon správy bystřinných toků na jihovýchodní Moravě realizován detašovaným pracovištěm v Luhačovicích v rámci nově zřízené Správy toků – oblast povodí Moravy se sídlem ve Vsetíně. Činnost bojkovské správy byla úzce spjata s takovými odborníky jako jsou Ing. Skatula – pozdější profesor lesnické fakulty v Brně, Ing. Zenker, Ing. Kamler, Ing. Berka, Ing. Švehlík a Ing. Minařík.

Náplní činnosti správy byla zpočátku pouze náprava katastrofálních povodňových škod ,a to i při všech následných povodních. Postupně se činnost zaměřila na prevenci škod nejen v rámci vlastních koryt bystřinných toků, ale i v rámci celých povodí. Nedílnou složkou veškerých technických zásahů se stala i do té doby téměř neexistující péče o břehové porosty. Břehovým porostům byla vždy věnována velká pozornost pro nezastupitelnost jejich krajinotvorných a především vodohospodářských funkcí. Hospodářský efekt porostů z hlediska produkce dřevní hmoty se však nikdy nemohl vyrovnat klasické produkci na lesních pozemcích. Péče o břehové porosty se přesto stala nedílnou součástí preventivních opatření na tocích, kde v kombinaci s technickými prvky významnou měrou přispívá ke stabilizaci a maximální funkčnosti významného krajinného prvku – vodního toku.

Břehové porosty byly v minulosti zakládány podle speciálních hospodářských plánů a podle projektů biologické činnosti. Cílem projektové přípravy prací bylo dosáhnout optimální stabilizace koryt toků pokud možno bez narušení přírodního rázu krajiny. Velké množství toků v oblasti jihovýchodní Moravy přišlo v začátkem 20. století v důsledku neuvážené těžby téměř kompletně o doprovodný porost a následná intenzivní pastva dobytka znemožňovala jeho přirozenou obnovu. Následkem pak byla pravidelná destrukce koryt vodních toků se silným erozivním účinkem na pobřežní pozemky. Zde bylo úkolem nově zakládaných porostů v podstatě definovat v celém prostoru údolní nivy vlastní koryto toku, ovšem se zachováním přirozených inundačních území mimo zastavěná území obcí. Nově zakládané porosty byly a i v současnosti jsou uplatňovány všude tam, kde v rámci intenzifikace využití pobřežních pozemků, dochází k nutným technickým zásahům do koryt vodních toků v podobě jejich „tvrdých“ úprav.

Některé nevhodné koncepce a názory se bohužel občas nepříznivě podepsaly i na břehových porostech. Poměrně nepříznivě se projevilo především období intenzivní výsadby topolových porostů a to ještě s využitím jejich nespočetných kultivarů. Ovšem i takto, byť negativně získávané zkušenosti, se v průběhu let staly nepostradatelnou součástí vývoje péče o břehové porosty, která ovšem ani po tolika letech není jednoznačně definovanou činností. Je nutné si uvědomit, že břehový porost je nedílnou součástí vodního toku, a to i bystřin. Jak nám pravidelně dokazuje dlouholetá praxe je kvalitní břehový porost, vhodně a citlivě doplněný stabilizačními prvky technického rázu, nejvýznamnějším prvkem stabilizace koryt vodních toků a to nejen jako významného krajinného prvku, ale i jako nezkrotného přírodního živlu. Tam, kde bylo možno realizovat práce s břehovým porostem bez zavádějících vlivů, jsou dnes zcela zřetelné výsledky nejen na kvalitě břehového porostu, ale především na stabilitě vodního toku. Důsledkem toho je samozřejmě i kvalita a relativní bezpečnost koryta vodního toku v níže položených zastavěných územích. Za nepříliš vysoké finanční náklady je tedy možno realizovat ochranu před škodlivými účinky vod i přírodě blízkou péčí o vodní toky. Samozřejmě, ne vždy jsou tato opatření stoprocentně účinná, ale minimálně co do účinnosti srovnatelná s finančně nákladnými technickými opatřeními, kolikrát s ne zcela pozitivním vlivem na životní prostředí. Ovšem pro zajištění bezpečnosti přímo v zastavěných územích obcí bude hlavně z hlediska prostorových možností dominovat technický prvek stabilizace koryta. V těchto případech se z břehového porostu stává opravdu pouze doprovodný porost.

Je zřejmé, že jako všechny veřejně prospěšné práce, bude rozsah péče o břehové porosty přímo závislý především na financích ale přesto je nutné tuto činnost i nadále rozvíjet a neztratit tak kontakt s prací našich předchůdců.